​Škola Jana Pohribného: PLASTICKÉ VERS PLOCHÉ SVĚTLO - zhodnocení

22. 7. 2019

V článku najdete zhodnocení fotografií profesionálem Janem Pohribným na téma: PLASTICKÉ VERS PLOCHÉ SVĚTLO. Fotografie jste vytvořili na základě článku "Škola Jana Pohribného, díl 1". Mistr Jan Pohribný MQEP, prezident Asociace profesionálních fotografů, je zkušený fotograf i lektor fotografie. Všem gratulujeme a děkujeme za krásné příspěvky.
 

Téma k úvodnímu textu mého seriálu o světle ve fotografii mi připadalo relativně jednoduché a veřil jsem, že takřka každý, kdo to s fotografií myslí trochu vážně, ví, jaký je rozdíl mezi plastickým nasvícením a plochým, tedy neplastickým světlem (snad i proto se do soutěže přihlásilo poměrně málo fotografů). Doufal jsem, že i můj text napomůže k pochopení základního rozdílu mezi fotografií a realitou, tedy že fotografie vždy náš svět, který snímáme, převádí pouze do 2D reality (výška x šířka). Kdežto to, co nás obklopuje, je převážně třírozměrný prostor. Proto fotograf volbou vhodného světla a samozřejmě i stínu, volbou jeho směru atd. pomáhá vytvářet iluzi, že na snímku vidíme plastickou realitu. A samozřejmě má možnost i tuto plasticitu výrazně potlačit, vyhovuje-li to jeho záměru. Abychom dosáhli zřetelné modelace, plasticity, potřebujeme převážně výrazné boční světlo, případně protisvětlo.

Převaha snímků, zaslaných do soutěže, je zaměřena na krajinu. Je to poměrně logické, v krajinářské fotografii má plastické světlo, zřetelná modelace a tvary krajiny, zejména od dob Ansela Adamse, své důležité místo. Bohužel, však jen hrstka autorů pochopila, co to plastické nasvícení krajiny je. V řadě případů jsou to jen varianty na kontrastnější a barevně výraznější scenérie, kdy samozřejmě i tyto atributy, zejména barva, k pocitu prostorovosti přispívají. Klíčem je však opravdu především světlo a jeho směr, úhel, intenzita a nasměrování či jeho rozptýlení. Jak jsem již napsal, iluzi plasticity na fotografii napomáhá vytvořit zejména boční světlo a to nejlépe ještě v nízkém úhlu tj. nejvýrazněji sluneční světlo z boku po ránu nebo k večeru. Záleží jistě na ročním období – v zimě máte plastické světlo skoro celý den, protože je slunce níže nad obzorem. V létě naopak platí již zmíněné doporučení fotografovat ráno nebo navečer.

Zde najdete všechny fotografie, které jste vložili na téma „Plastické vers ploché světlo“.

Dana Smržová: Všechno jinak

Janov: …

Několik autorů např. Dana Smržová nebo “janov” pracuje zajímavým způsobem s podvečerním světlem, výraznými vrženými stíny, ale krajina plastická není neb směr světla je takřka v ose kamery tedy hlavní zdroj světla – slunce – v zádech. Je to de facto příklad působivého využití neplastického nasvícení prostoru. 

Míla. V.: Strom pod Hazmburkem..

Podobný příklad je i strom od Míly.V. poblíž Házmburku pod Českým Středohořím, kde “plasticitu” prvního snímku tvoří výrazný barevný kontrast mezi žlutým polem a modrým nebem, výrazná tmavší dominanta stromu, ale světlo je opět takřka v zádech (poznáme to podle stejnoměrného nasvícení stromu a málo zřetelné struktury obilných klasů). Zkuste si tuto fotografii převést do černobílé verze -vše bude působit ještě méně prostorovým dojmem. Samozřejmě, že doplňující příklad neplastického nasvícení je zvolen dobře, ale výrazně k tomu přispívá nejen rozptýlené světlo při zatažené obloze, ale také její světlost, takřka bez kresby…

čumáčková: Krajina u jezera Song Kol

Jiné krajiny mají sice zřetelnou strukturu, prostor, ale zase se příliš od sebe neliší plastická od té neplastické jako např. fotografie od “čumáčkové”, kde jasnější první fotografie působí díky kontrastu a jasu prostorověji než druhá.

pazy: osvětlené kosatce

Stejně tak působivé využití protisvětla na kosatce u”pazyho”, kde jsou to skoro identické přístupy a osobně bych preferoval pak druhou efektnější fotografii. O něco lépe téma autor(ka) uchopil(a) u dvojice “na Šumavě”, ale plastičtěji působí druhý snímek, kde je citelně světlo níže, stíny delší, struktura trávy hmatatelnější a celkově nálada “šťavnatější”.

Karla Milcová: Asi ve 13. minutách

Asi nejvíce se zadání a rozdílu mezi plasticitou a neprostorovostí prostoru přibližují snímky ranní mlhy K. Milcové.

KIV: Světlo v krajině (č.6 a 7)

Podobně plastické versus neplastické lze najít v sérii Světelné proměny KIVa – č. 6 a 7 (bylo by však účelnější, kdyby autor sebekriticky vybral již zřetelně rozdílné 2 fotografie a nenechával to na porotci, nehledě na druhou ještě rozsáhlejší sérii, která prakticky neobsahuje výrazně plastickou foto). 

Z9: Nymburské hradby

Jistou klasikou jsou i Nymburské hradby od Z9, které by si ovšem zasloužily ještě trochu světla na strukturu cihel na hradbách, ale příklad je to správný.

LenkaLenka: V po­lích

Nejvýše bych hodnotil práci LenkyLenky, která mimo to, že využila opravdu zřetelné ranní světlo, tak důležité pro malebnost moravského Toskánska (snad jen škoda, že to nebe nemá takřka kresbu, barvu), tak i vysoko položené (snad polední) sluneční světlo takřka nad hlavou, které tutéž scenérii zbavuje plasticity a napomáhá vnímat nikoliv detaily a struktury, ale jednotlivé barevné plochy, plány a celkové tvary. Šedou silnici, hnědé pole, zelenou trávu, žlutou řepku atd. Z klasické krajinářské malby se stal náhle pop artový plakát… Pokud jste někdy viděli fotografie např. Franco Fontany, italského krajináře, pak naleznete s jeho tvorbou v tomto snímku jistou paralelu – zjednodušení. minimalizace krajiny díky záměrnému využití neplastického působení světla.

Jan Sekunda: ..Hvít­serkur..

Vedle několika pozoruhodných příspěvků, které ovšem se trochu míjely se zadáním této soutěže (např. od P. Nováka-Morice nebo Jenikbarchova), jsem si na závěr ponechal ještě jeden zajímavý příklad: Jan Sekunda, zachytil nevšedním způsobem skálu sopečného původu na pobřeží patrně kdesi na Islandu a pracuje s prostorem ne tolik pomocí směru světla, ale tonalitou a odstupňováním. V popředí je temná mohutná hmota skály, která jde svou “tíhou” jakoby dopředu, k nám, proti světlejšímu moři a nebi, které se zesvětluje k horizontu až k sluncem osvíceným horám a tím působí ještě vzdálenější (podobně zmodrání dálek přidává na prostoru – chladné barvy ustupují, teplé se přibližují…). Druhý jeho příklad je sice méně plastický díky ještě rozptýlenějšímu a nebarevnému světlu zatažené oblohy, ale autor trochu plasticitě napomáhá širokoúhlou optikou a prostor se tak zdá mnohem větší než je skutečnost. Ano i optika nám napomáhá k iluzi prostoru.

Jan Pohribný, MQEP