Rekvalifikační kurz mýma očima

20. 12. 2015

Nikdy jsem nevyhledával hromadné akce jako jsou kurzy a workshopy a najednou stojím před dveřmi Fotoinstitut.cz a vstupuji vstříc dvouměsíčnímu rekvalifikačnímu kurzu Fotograf – Fotoreportér. Nevím, co mě čeká, ani jestli to bude pro mě mít nějaký smysl, ale vstupuji odhodlaně (nebo snad spíš odevzdaně)? Odhodlání se však vytratilo hned při vstupu do učebny, která byla plná žen a dívek. Snad jsem si to nespletl s Kulinářským institutem nějakého Emanuela, blesklo mi hlavou :o) Byl jsem ubezpečen, že ne, a tak jsem usedl do lavice a čekal, co bude...

První den přinesl základy fotografování. U společného oběda bylo spíš hrobové ticho než nějaká konverzace a před námi vidina tří společných dní na Šumavě. Cestou domů jsem přemýšlel o jediné věci – jak vysvětlím, že odjíždím na tři dny někam do penziónku s osmi „babami“. Vlastně s devíti, protože nás tam měla na starosti Helenka :-)

Nejsem člověk, který by se někdy věnoval krajinářské fotografii. Disciplína pro mě dosud neznámá a z mého pohledu hodně těžká, protože na to musí mít člověk hodně dobré oko, kvalitní obuv, zdravé tělo a hodně času. Na místo určení jsem po téměř tříhodinové konverzaci s navigací dorazil v neděli večer mezi posledními. Po rychlé večeři v místní restauraci proběhlo seznámení s Helenkou, nějaká ta teorie ohledně focení krajinek a šup do hajan, protože ráno nás čekal budíček v pro mě naprosto nepřijatelnou hodinu a focení východu slunce. Ulehl jsem opuštěný ve třílůžkovém pokoji a poslouchal ženské štěbetání z vedlejších pokojů. Ani jsem si nemusel nařizovat budík, o to už se zajisté postarají štěbetalky od vedle.

Brzy ráno jsme tedy vyrazili vstříc slunci na Chalupskou slať, i když jsme vzhledem k nevyzpytatelnému horskému počasí vůbec netušili, jak to dopadne. No a nedopadlo, sluníčko se nám neukázalo. I tak jsme fotili jako o život celky, detaily, mlhu i sebe navzájem. Při zpáteční cestě jsme neodolali ještě jedné fotozastávce, protože vysvitlo sluníčko, a tak jsme se na penzión vrátili se značným zpožděním. O to víc nás potěšila vydatná snídaně. 

Naším odpoledním cílem byla řeka Vydra, kde jsme potrénovali delší časy a nafotili opět obrovské množství fotek. Byli jsme jak partyzáni plížící se lesem a překonávající po kluzkých kamenech vodní překážku. Naštěstí jsme toto řádění přežili bez větší újmy a Vydra také. 

A jak uzavřít tento plodný den? No přece západem slunce nad hradem Kašperk. Udělali jsme tedy rychlý přesun a vydali se na tůru ke Kašperku. Ani tentokrát s námi slunce moc nespolupracovalo. Přesto vznikly velmi působivé fotografie hradu, jeho okolí i sluncem zbarvené oblohy protkané čarami letadel, což ocenily zejména všechny přítomné letušky. Pak už jen vytoužená a zasloužená večeře, debata, výběr, úprava fotografií pro úterní prezentaci. Odpadl jsem jak miminko.

Po snídani jsme si výsledné fotografie promítli, podebatovali o nich a vybrali ty nejlepší. No a čekal nás poslední úkol – fotografování na hřbitově. Počasí nám přálo a tak jsme hned vyrazili. Po příjezdu na místo se nám naskytl úžasný pohled na hrad Kašperk, který začal vystupovat z mlhy, jakoby se vznášel v oblacích, a tak jsme cvakali jak o život.

Byly to docela náročné tři dny, ale hrozně fajn a já odjížděl nadšený z nafocených fotek a s vědomím, že i nadále budu vyrážet na východy a západy slunce a hlavně, že budu čekat na mlhu. Zkrátka, stal se ze mě krajinkář :-)

Hned na další hodině už byla úplně jiná atmosféra. Uvolněnější, povídavá, srandičky a vzájemné rýpání a u společného oběda skutečně veselo. Začala vznikat bezva parta a všichni se těšili, co a jak bude dál.

V následujících hodinách jsme se věnovali reportážní a dokumentární fotografii, prohlížečům, editorům, obrazovým formátům, práci s formátem RAW, pravidlům práce v ateliéru, technickému vybavení ateliéru, druhům světel a práci se světlem, produktové fotografii, fotografii struktur, skla a kovu, světlu a tvaru v architektuře, světlu v portrétní fotografii, portrétu v exteriéru a interiéru a druhům svícení portrétu v ateliéru a úpravě fotografií v editoru.

Zkrátka neuvěřitelné množství nových, zajímavých a pro práci fotografa důležitých informací, které jsme sotva stačili vstřebávat a naše sešity se plnily poznámkami rychlostí světla.

To vše jsme si zpestřili vycházkou na Pražský hrad a okolí, kde jsme se věnovali fotografování architektury. Počasí nám zpočátku přálo, nakonec jsme vydatně zmokli, ale kachnička k obědu v Nerudovce to zachránila.

Velmi příjemným zpestřením studia bylo Setkání fotografů s mnoha přednáškami a workshopy, kde jsme se kromě našich lektorů mohli setkat například s Robertem Vano a Lenkou Hatašovou. Robert Vano je bezesporu velmi zajímavá osobnost a jeho workshop proběhl ve velmi pohodové a usměvavé atmosféře.

Lenka Hatašová mě na workshopu zaujala natolik, že jsem se ihned přemístil i na její přednášku, až jsem zapomněl na další workshop, který jsem měl původně naplánovaný.

Setkání jsem si užil, získal jsem nové zajímavé informace a ještě jsem tam nafotil domácí úkol – reportáž.

A přiblížil se konec a s ním závěrečná zkouška. Ta se skládala z reportáže a písemného testu a mnozí z nás toho před ní určitě moc nenaspali. Na jedné straně obavy z výsledku, na druhé smutek, že něco končí. Ale den D se přiblížil a nám nezbylo, než se k tomu postavit čelem.

Sešli jsme se tradičně v devět hodin na adrese Fotoinstitut.cz, kde se na nás Milan s Kamilem již netrpělivě těšili. Hned po zahájení nám oznámili zcela nečekané téma závěrečné reportáže – Vánoční trhy v Praze. Moc možností nebylo – Staroměstské náměstí, Náměstí míru a nebo Pražský hrad, kde se letos trhy konají poprvé. Vzhledem k tomu, že jsme dobrá parta, vsadili jsme na jistotu a společně vyrazili na Staroměstské náměstí. Tam jsme si dali na hodinku a půl rozchod a vrhli se obtěžovat svými zvídavými objektivy všechny prodejce i návštěvníky trhů. Znáte ten pocit, jak číháte, až se někdo napije toho neškodného zředěného svařáčku, nebo strčí tu připálenou klobásku do pusy, aby ta fotka měla pořádnou akci a pak ten úžasný adrenalin, kdy vás dotyčný vztekle nahání po celém náměstí, protože jste mu vyfotili nateklé mandle a kaz na čtyřce vlevo dole?! Naštěstí nic z toho se nepřihodilo, i když párkrát bylo namále.

A bylo dofoceno, všichni přežili a cestou zpět jsme přemýšleli, zda máme vše – tedy titulku, dvojstranu, celky, polocelky i detaily a do toho ještě nekončící debata o tom, co by nás mohlo potkat v testu.

Zašli jsme na poslední společný oběd do restaurace, kde to sice neodsýpá, ale zase tam podávají skvělé studené polévky. No a tam nás přistihl i Milan s Kamilem, takže jsme si to užili hezky společně. Ale protože každá sranda jednou končí, šup zpátky do učebny, zpracovat a vybrat výsledné fotografie naší reportáže a připravit se psychicky na její obhajobu. Připomínky samozřejmě byly, nebudeme si nic nalhávat, ale celkově jsme to snad zvládli se ctí, a tak zbýval poslední krok – písemný test. Když jsem uviděl otázky, trošku jsem se orosil, zvlášť když kolegyňka po mé levici spustila přímo psací kulomet… zvuk její propisky budu ještě dlouho slýchat ve svých divokých snech. Nakonec jsme ale i tuto poslední část studia zvládli a tak jsme si mohli užít předání Osvědčení. Tak ještě společná fotka a konec. Opravdu konec?

No tak to ani omylem. Možná konec jedné společné etapy, ale určitě ne konec našeho přátelství. Vyrazili jsme hned na malou společnou oslavu a slíbili si společná setkání jednou měsíčně formou tematických fotovycházek s následným posezením u kávy. Začínáme hned v lednu a to v Pražské ZOO, kde si dáme takový soukromý workshop na téma focení zvířat. Už teď se moc těším.

Co tedy říci závěrem? Byly to báječné dva měsíce ve společnosti fajn lidiček, které spojuje láska k fotografování a touha po zlepšování se. Těžko dnes říci, kam nás po tomto kurzu fotografický život zavede, ale ať už nás bude fotografování živit, nebo zůstane „jen“ naším koníčkem, věřím, že nás bude hlavně bavit a že si ho budeme stále tak užívat.

Děkujeme Helence, Milanovi, Kamilovi, Jakubovi i Aničce. Byli jste opravdu super!!!