Expedice Ladak 2013 zase trochu jinak

13. 6. 2014

Na tomto místě bylo již publikováno již více článků na téma Ladak a fotoexpedice do této oblasti. Jejich autorem bývá Andrej Macenauer, fotograf a cestovatel, který celou výpravu vede. Jako účastník expedice Ladak v roce 2013 bych ale rád popsal, jak jsme to prožívali my, účastníci zájezdu.

Když opominu přípravy, začalo to celé 12.6. 2013 na letišti Václava Havla v brzkých ranních hodinách, kdy jsme se poprvé sešli v plné sestavě. Ta čítala, kromě vedoucího Andreje, ještě tři další členy výpravy. Andreje jsme znali, sebe navzájem však nikoli. Snad mohu prohlásit i za ostatní, že za pár hodin už tomu bylo jinak. Dlouhá cesta, noc na letišti v Dillí, společný koníček a vyhlídka na dva exotické týdny. Ideální podmínky pro stmelení kolektivu. Když jsme druhý den před polednem vylezli z letadla v Lehu, už jsme znali program na příští dny, prodiskutovali aklimatizaci na nadmořskou výšku a věděli, jak se vyvarovat eventuálních potíží při konzumaci jídla a pití. Stěžejním tématem však byly naše fotografické cíle, které lze shrnout do několika slov. Lidé a kláštery, fantastická příroda, odlehlé vesnice a jejich obyvatelé, divoká zvířata a vše zajímavé, na co ještě narazíme.

K tomu všemu se však dostanete jen tehdy, když máte potřebná povolení pohybovat se dále od Lehu, zejména pak v oblastech blízko Pákistánu nebo Číny. Díky Andrejovým kontaktům jsme získali bez problémů nejen nezbytné papíry, ale i slušné ubytování, spolehlivé auto s dobrým řidičem a užitečné rady k aktuální situaci. První dva dny jsme strávili v okolí Lehu fotografováním ranního obřadu „púdža“ v klášteru Thiksay, návštívili jsme kláštery Phyang a Spituk a završili to fotografováním slavnosti v Hemisu. Z Hemisu pochází i moje oblíbená fotografie zasněné ženy sledující maskované tanečníky.

Výstupem ke klášteru Gotsang do nadmořské výšky 4250 m.n.m. jsme si zvýšili sebevědomí a cítili se připraveni na nadcházející dvoudenní cestu do vzdálené vesnice Turtuk. Ještě pohled na barevné hory nad Hemisem a nazpět do Lehu. Barevnost zdejších hor je neuvěřitelná:

V Lehu jsme nakoupili suché plody jako bezpečnou stravu na cestu a zejména značné zásoby balené vody jako základ boje proti AMS – horské nemoci. Vyrazili jsme brzy ráno. Od údolí Nubra nás dělil vysoký hřeben se sedlem Kardung La (5602 m.n.m.), údajně nejvyšším průjezdným sedlem na světě. Fotografii celé výpravy pořídil Andrejovým Canonem jeden kolemjdoucí. Zleva: Petr Dvořák, Andrej Macenauer, Vladimír Bruna a Míša Kovářová.

Cesta do Turtuku, blízko aktuálních indicko-pákistánských hranic, vede většinou podél řeky Shayong a je dlouhá a dost nekvalitní. Naštěstí je na cestě co fotit. Každou chvíli zastavujeme a snažíme se ulovit co nejlepší záběr. Mám rád např. tento snímek z údolí řeky.

Do cíle, jediné muslimské vesnice široko daleko, jsme dorazili až k večeru. Světla ubývalo a tak nastal boj s časem a očekávanou neochotou místních děvčat se nechat fotografovat od podivných cizinců.

Přespali jsme ve velmi dobře vybaveném campu v Hunderu ve stanech. Ráno, posilněni naší evropskou stravou, jsme s překvapením pozorovali dvouhrbé velbloudy na písečných dunách u Hunderu. Byla to samozřejmě turistická atrakce s odkazem na kdysi proslulou hedvábnou stezku, ale i tak se tam daly pořídit pěkné fotografie.

Návrat do Lehu přes sedlo Kardung La jsme brali už jako rutinu.

Příští ráno jsme vyrazili na další – tentokrát třídenní – misi směrem k jezeru Tso Moriri. Prakticky celou cestu jsme jeli proti proudu řeky Indus, hlavního vodního toku v této časti Ladakhu. Za zmínku stojí setkání s partou stavebních dělníků Bihárců, kteří stavěli nad cestou kamennou opěrnou zeď. Pomocné ruce Andreje a Petra přijali s potleskem. Naše malá výprava se tímto zapsala nesmazatelným písmem i do historie této horské silnice. Místní cesty jsou vybaveny motivačními nápisy na charakteristických žlutých patnících.

Jezero Tso Moriri leží v nadmořské výšce 4250 m na náhorní plošině. Ubytováni jsme byli v Yak campu u Korzoku v pohodlných stanech, s přijatelným sociálním zázemím a dokonce s jídelnou typu „pionýrský tábor“. Na programu bylo fotografování a prohlídka vesnice, návštěva kláštera, výšlap na blízké pastviny yaků a tibetských koz a samozřejmě i východ slunce. Snažili jsme se i o dráhy hvězd, ale to nám trochu pokazil měsíc v úplňku, který z noci udělal téměř den.

Při prohlídce vesnice jsme si naplno uvědomili, jak tvrdý život zde je. Hromady sušeného yačího trusu, kořeny kdoví kde posbírané a připravené na topení v zimě, přikrčené domy se silnou vrstvou hlíny na střeše jako ochrana před vlhkostí i zimou. Jsou tu ale i rozdíly, na některých domech je vidět, že jeho obyvatelé jsou majetnější a mohou si dovolit třeba i televizi se satelitem. V místním obchodě se dostane ledacos, včetně oblíbené coly a chipsů. Navštívili jsme i obchůdek s místními výrobky, ručně pletenými rukavicemi a ponožkami z domácí vlny. Určitě dobře hřejí, na moji městskou pokožku však byly dost kousavé.

Zpáteční cesta do Lehu nás nejprve zavedla mezi Changpy, kočovníky pěstující kozy a yaky. Měli jsme štěstí, zrovna probíhalo dojení yaků. Snad proto, aby je nemuseli honit po krajině, snad z důvodu bezpečnosti, měli yaci svázané zadní nohy. Měli jsme možnost udělat pár snímků i uvnitř stanu, kde se na kamínkách, živených kozími bobky, připravovalo něco dobrého k jídlu. Pohodlí Evropy se v tu chvíli zdálo nekonečně daleko.

Bezprostřednost dětí, které ochotně pózovaly před našimi objektivy, nás nepřekvapila. Určitě jsme pro ně byli zajímavou atrakcí a díky drobným dárkům i vítanou návštěvou. Jako vždy v těchto případech stačí ukázat displej kamery a ledy jsou definitivně prolomeny.

Během další cesty jsme splnili i přírodovědnou část expedice. U slaného jezera Tso Kar jsme narazili na vzácné jeřáby černokrké a o pár kilometrů dál i na divoké osly kyangy. Podnikli jsme i krátkou dobrodružnou cestu k blízkému gejzíru horké vody obklopenému mokřinou, která se dala překonat jen skoky z jednoho velkého drnu na druhý.

Poslední výprava vedla do vzdálených vesnic Dhá a Hanu, ležících daleko po proudu Indu blízko hranic s Pákistánem. Cestou jsme minuli soutok Indu a Zanskaru, dvou řek s rozdílnou barvou vody, prohlédli si klášter či pevnost Basgo a projeli řadou vesnic různé úrovně. Jako vždy jsme byli několikrát kontrolováni, zda máme potřebná povolení, jednou nás dokonce místní oficír nechal nastoupit ve své úřadovně a byli jsme podrobeni malému výslechu. Scéna jako z laciných dobrodružných filmů. Velmi jsme se u toho bavili, foťák ale nikdo raději nevytáhl. Těsně před cílem, vesnicí Dhá, nás potkalo další „dobrodružství“. Na cestu se zřítila část svahu a dále se nedalo pokračovat ani pěšky, natož autem. Takhle to tam vypadalo. Co bychom v té chvíli dali za kousek naší D1.

Na opravě samozřejmě již pracovala všudypřítomná armáda, ale co s námi? Noc na krku, ubytování někde kousek od nás, auto s věcmi zaklíněné mezi několika dalšími čekateli na průjezd. Nakonec jsme spolu s druhou výpravou, německy hovořícími konkurenčními fotografy, vyšplhali kolmo vzhůru nad závalem, asi do 200 m výškově vzdáleného cílového campu. Rázem (přesněji řečeno po docela drsném výstupu kamenitým svahem…) jsme se ocitli bez věcí, jen s fotovýbavou, v zeleném ráji s potůčky, morušemi, rajčaty, dobrým jídlem a připravenými stany. Povečeřeli jsme s konkurencí a plánovali další postup. Druhý den ráno jsme pronajatým náklaďáčkem dorazili konečně do Dhá. Vesnici obývají poslední árjové, tzv. květinoví lidé. Důvod tohoto označení je zřejmý z fotografie otce a syna.

Jeden domorodý klučina, zřejmě záškolák, nás za malou odměnu zavedl do nejvyššího bodu vesnice, kde sídlí škola pro Dhá a blízké okolí. Krátký rozhovor s ředitelem školy, děti nadšené z vyrušení neznámými cizinci, co vypadají jako astronauti, a už se vracíme zpět. Návrat k našemu autu byl již bezproblémový (šlo se totiž z kopce). Po krátké zastávce u Indu jsme nasedli do auta a hurá do Hanu. Zde jsme zaznamenali první a poslední neúspěch expedice. Kvůli jednomu chybějícímu papíru nás tam nepustili. Diskuse v takovém případě nemají smysl, proto jsme na zpáteční cestě ušetřený čas zaplnili krátkou odbočkou ke klášteru Rizong. Předposlední noc jsme strávili v turistické destinaci Alchi nedaleko Lehu. Po delší době jsme jedli v opravdové restauraci, pili dobré pivo a spali v koloniálním hotelu s odpoledním čajem a sušenkami. Poslední odpoledne jsme strávili v Lehu utrácením zbylých prostředků. Absolvovali jsme ukázkové orientální obchodní jednání s kašmírským obchodníkem s pašmínskými šálami a samozřejmě, že si každý něco koupil. Balení věcí na zpáteční cestu bylo okořeněno tím, že nešel proud, takže jsme se naučili balit i potmě.

Druhý den brzo ráno odlet z Lehu do New Delhi. Skoro celý den jsme pak strávili v neuvěřitelném dusnu a špíně na několika zajímavých místech tohoto šestnáctimili­onového města. Co k tomu dodat závěrem. Byla to moje první fotoexpedice a neměl jsem představu, co od toho mám čekat. Nevěděl jsem, s kým pojedu, jak budu snášet pobyt ve výškách, co se mnou udělá místní strava, zda to nebude fyzicky nad mé síly atd. Hned po návratu, a dnes i s odstupem času, mohu odpovědně prohlásit, že mi tato expedice přinesla více, než jsem čekal. Přivezl jsem si spoustu zážitků, byl na místech, kam se běžný turista nepodívá, uvědomil si, jak dobře se nám tady žije. Přivezl jsem si samozřejmě i mnoho fotografií, jejichž výběr ukazuji na přednáškách známým nebo kolegům, nejbližším pak ve formě fotoknihy nebo kalendáře. Zájemci je mohou najít včetně map i na webu na adrese www.vbfotky.zonerama.cz.

Poznávat krásu Himaláje převážně jízdou terénním autem není nic extra sportovního, je to však způsob, jak za danou dobu vidět velmi mnoho a když máte zkušeného průvodce, který ví, kdy a kde je ta správná doba a místo, můžete i spoustu pěkného nafotit. Hodit se budou i fotografické triky, které se během akce od profesionála dozvíte a hned v praxi vyzkoušíte.

Použitá technika: Nikon D7100, objektivy Nikon 16–85 f/3,5–5,6 G AF-S DX ED VR, Nikon 70–300 f/4,5–5,6 G AF-S IF ED VR; Tamron SP AF 10–24 f/3,5–4,5 Di II Aspherical IF, stativ, filtry, několik baterií, cca 140 GB na SD kartách a další drobnosti.,