Rozhovor s Robertem Vano

10. 3. 2014

S Robertem Vano jsme se sešli u příležitosti příprav na Setkání fotografů, v jednom z mála těch letošních zimních dnů, kdy byla Praha aspoň trochu zasněžená. Nenechal jsem si ujít příležitosti, abych se mistra nezeptal na jeho fotografické začátky, techniku a nakonec jsem získal i odpověď na otázku, na kterou se ho ještě nikdo nikdy nezeptal.

Máte z té doby nějakou vzpomínku, při které se vždy zasmějete? 

Všechny, co byly v tom momentu hrozný, jsou teď spíš k úsměvu. Teď je hodně postprodukce, my jsme všechnu tu „postprodukci“ dělali před focením. Když jsme chtěli žlutou řeku, tak jsme jí museli zabarvit. To je teď k zasmání. Ale je to taky smutný, protože nikdo nemyslel na ekologii, když jsme tam lili ty kila barvy.

Takhle si na nějakou další srandovní nevzpomenu, protože i když se nějaká děla, tak pan Horst řekl: „Řekni, ať se nechechtá, jo, neděláme tady komedii!“ – a bylo po úsměvu.

Už jste párkrát zmínil pana Horsta, kterého zmiňujete i jako svého učitele. Co vše Vám dal? 

On byl první, ke komu mě poslali a dělal jsem pro něho asi 4 roky. Jemu bylo skoro osmdesát a nám bylo dvacet. Ze začátku máte dojem, že když je někdo starší, tak už nic neví. Tehdy byla doba psychedelie a on chodil v létě v zimě oblečený jako Schwarzenberg. Bylo 50 stupňů, teklo z něho a my jsme se vždycky ptali: „Není vám vedro?“ a on „Kluci je, ale vypadám dobře!“. A tam jsem se naučil úctě k práci.

Vše u něho bylo bílé, i podlaha. On měl ateliér na střeše, celý prosklený, a když jste k němu přišli, měli jste pocit, že jste přišli do nebe. Protože všichni měli bílé laboratorní pláště až na zem a když přišel někdo cizí, tak u dveří visely další pláště, ty jste si museli navlíct a to vypadalo jako velká show.

Ale dneska vím, že když dělám portrét a mám červený svetr, tak to světlo z mého svetru nebo z místnosti se odrazí a máte červený portrét. On to věděl, jen to neříkal, to jste se museli nějak po čase dovtípit sami. On neříkal, udělejte mi pozadí na zeleno nebo na modro, on řekl: „Udělej mi pozadí jako Modigliani. A teď jste museli vědět, kdo to je. A když jste nevěděli, tak jste se to museli naučit, jinak jste to nemohli dělat. Nebo řekl modelce, ať je smutná. Ona dělala nějaké smutné pózy a on říká: „Ježíšmarja, né takhle tragicky, něco jako Mahlerovo adagio!“.
A takhle jsme chodili domů a to byl ten trénink. Po 15 letech se dovtípíte, že móda se stále mění, ale nemění se k Adamovi a Evě. Musíte znát trendy. Pan Horst říkal, že trendy trvají jenom 14 dní, protože pak už to není trend, pak už je to móda a móda trvá sezónu. Ale styl je na věky. A vy jste pořád museli poslouchat, co zrovna děláme, jestli děláme módu nebo jestli děláme trendy a pořád jste byli na jehlách.

A já to dělám teď taky. Protože vždy vám dali šanci, když jste zavolali zpátky a řekli jste sorry, já to nevěděl, ale teď už to vím. Bylo třeba mít tu ochotu se to naučit a zavolat. Lidé se mě ptají, co se stalo těm, co nezavolali. Ale to já nevím, protože ti už tam nejsou… asi ještě myjí nádobí v restauraci.

Byl tedy nějaký okamžik, od kterého jste na otázku „kdo jste?“ odpovídal „fotograf“, nebo jste ten okamžik nepoznal a prostě se jím stal? 

Říká se, že fotografem jste tehdy, když vám publikují první fotku a máte tam napsáno „foto: Robert Vano“. Ale trvá 15 let, než vám vyjde fotka a nejdřív nevíte, jestli vyjde. Pak nevíte, jestli to byla jen ta jedna, jestli vás ještě někdo bude chtít. A potom jestli vás stále budou chtít. Když jsem měl svoje první práce, tak jsem měl strach, že to nezvládnu, že mi řeknou, že něco neumím. Ale vy nechcete říct, že něco neumíte. Dneska nemám problém říct, že nefotím auta a baráky. Fotím jen lidi a jídlo, to, co mám rád.

Když se mě někdo zeptá, tak řeknu, že jsem fotograf, protože fotím a taky to mám napsané v pase. Ale ani se tak necítím. Cítím, když jsem unavený, když mě bolí záda nebo že mám někoho rád.

Začínal jste jako asistent pana Horsta a teď máte zase Vy svoje asistenty. Byl byste rád, kdyby Vás jmenovali, jako Vy jmenujete pana Horsta? 

Oni mě všichni jmenujou :), ne hned na začátku, ale když zestárnou. Já neměl moc asistentů, měl jsem jich 5 a oni se mnou vždy zůstávali dlouho. Možná proto, že jsem měl práci a tím měli i oni práci. A jsou mladí a nemusí mít zodpovědnost. Prvním byl Elliston Lutz, tomu je asi 40 a fotí pro Marie Clair. Pak byl Thomas Krigier, Němec, ten je teď filmový režisér a žije v Londýně. Dále Benedikt Renč, to je ten nejmladší brácha od Renčů, fotí tady a je mladý a úspěšný. A nyní Tomáš Durňák, teď dělá kampaň pro Keňu s Leilou Abbasovou, fotil pana Schwarzenberga a všechny ty lidi tady, tak snad mu to vyjde.

S těmito lidmi jste pracoval dlouho. Vedete ale i workshopy a po něm si asi člověk nemůže říct „fotím jako Vano“. Co se snažíte lidem dát v tak ktátkém čase? 

Snažím se vrátit ke kořenům. Na lidi teď hrozně tlačí reklama, všechno musí být ostré a pak přijdou na workshop a všichni fotí na dvěstěpade čas a clonu 16 a pak voda neteče a kola se netočí. Je tam Tour de France a to vypadá, že 50 kluků je na dálnici a stojí.

Někdy se mě na workshopu ptají, jak mají udělat přirozenou fotku s bleskem? No nemůžou, když říkají, že chtějí s umělým světlem přirozené světlo. Fotka vznikla, ještě ani vůbec nebyla elektrika. Teď můžete blejskat a všechno, pak to natáhnout ve Photoshopu a liquify, můžete dělat ve vrstvách a pod to naskenovat celé Benátky. Ale měli byste umět ten základ. Picasso taky hned nezačínal aktem, že holka měla tři prsa a jedno oko. On maloval holuby, až vypadali, že odletí. Tak proto dělám workshopy, abych vzal ty lidi zpátky.