Rozhovor s Robertem Vano

10. 3. 2014

S Robertem Vano jsme se sešli u příležitosti příprav na Setkání fotografů, v jednom z mála těch letošních zimních dnů, kdy byla Praha aspoň trochu zasněžená. Nenechal jsem si ujít příležitosti, abych se mistra nezeptal na jeho fotografické začátky, techniku a nakonec jsem získal i odpověď na otázku, na kterou se ho ještě nikdo nikdy nezeptal.

Dobrý den pane Vano, vítejte na Fotoaparát.cz, jak se Vám daří? A nemotivuje Vás teď zasněžená Praha vyjít s foťákem do ulic?

Já už jednu zasněženou Prahu mám a taky teď není dost sněhu, aby to vypadalo pohádkově. Teď je to spíš na reportáž a to já nedělám, možná snad někde v zahradách by to bylo nedotknutý a vypadalo pohádkově.

A já se mám dobře, ono jestli sněží nebo prší… Byl jsem teď v jednom pořadu „Jak se žije cizincům v Čechách“ a všem cizincům přijde, že my jsme tady permanentně nas****. A to se tu člověk musí narodit, aby poznal ten správný význam slov. Když jsem se ptal mojí maminky, jak se má a ona řekla: „No hrozně, je tak sucho, že mi umřely všechny muškáty“, tak jsem věděl, že to není tak zlý. Ale když řekla: „Hele, ani nevím, jestli ti to mám říct“, tak vtedy je to špatný. Ale cizinci slyší jen to, co jim řeknete. Ale tady nejsou zemětřesení, sopky, tajfuny, ani ještě teroristi, tady je pořád dobře. Jenom mě někdy bolí záda :). Takže tak. Dobře se mám, děkuju.

Chtěl jste být vždy fotografem, nebo to prostě přišlo?

Chtěl jsem být fotografem, už když mi bylo 15. Ale tenkrát kluci na střední fotografickou školu nemohli – to byla jen škola pro holky. Nevím, zda to bylo zvykem nebo zákonem. Táta navíc říkal, že to není nic, co by mě uživilo. Tehdy se moc nefotilo, ani pasy se nefotily, protože lidi neměli pasy. Tehdy se fotily jen pohřby. A šel jsem na gympl.

Jenže já jsem neměl nic jiného vymyšleno …jak se říká: „Musíš si dávat pozor na to, co říkáš, protože se to splní“. A nemusí se to splnit hned druhý den.

Po maturitě jste ale místo nástupu na vojnu spolu se dvěma kamarády emigroval. Jak jste se k fotografii propracoval?

V Americe jsem nejdřív dělal ve sklárně, pak v restauraci, kde jsem myl nádobí. Tam jsem se potkal s rodinou, co měli kluka v mém věku a ti mi nabídli práci v kadeřnictví. Do toho kadeřnictví přišla paní, která byla redaktorkou v módním časopise a ta se mě zeptala, jestli bych nechtěl dělat vlasy pro fotografy.

A protože jsem nevěděl, co to obnáší, tak jsem řekl ano. A takhle jsem se dostal k módní fotografii po nějakých třech letech. A myslím, že v tom bylo i to štěstí, že to bylo v New Yorku, protože odtamtud už není kam jít.

Tam jsem se naučil, že každý pomáháme každému a výsledek je společná práce, že fotograf je režisér. Vy děláte vlasy, ale musíte pomáhat, donést kufry či uvařit kafe. A já jsem říkal, že kafe nedělám, že jsem kadeřník. A pan Horst říkal: „Ale nejsi nejlepší, protože nejlepší kadeřníci umí udělat i kafe“. On nikdy neřekl „musíš“, ale zasadil ve mně to semínko, a tak jsem seděl a říkal si: „K****, nejsem ten nejlepší, ale jestli je to tak, udělám i to kafe“.

Pak se naučíte o světle, naučíte se všechno, protože posloucháte a koukáte všude kolem sebe. Naučíte se o módě, protože se neříká, dnes uděláme drdol. Pan fotograf řekne: „Chci dnes všechny holky jako Maria Callas – Medea – Mexico City 1947“. A pak jdete všichni domů, protože když je vám 18, tak co víte o Marii Callas? Já jsem znal Beatles a Rolling Stones, to bylo celý. Tak jdete do knihkupectví, tam to nalistujete, kouknete, zavoláte a řeknete: „Už to vím!“. A nikdo vás nezkouší, protože kdo neví, by si nedovolil zavolat. A on řekl: „To je výborný, dnes děláme všechny holky jak Rita Heiworthová v Gildě“. Takto uplynulo asi 15 let, a pak jsem si říkal, že to umím i já.